Agility s bišonkem

Agility je psí sport, kde si zaběhá nejen pejsek, ale i páníček. Je to sport o dokonalé souhře mezi psem a psovodem, proto v agility na závody nehlásíte pouze psa, ale jste TÝM. Tento tým je tak silný, jak silný je jeho slabší článek a tím slabším článkem jste vždycky vy, psovod. Příprava na závody je dlouhá cesta, kdy se pes pomalu seznamuje se všemi překážkami, které se podle řádu FCI mohou na trati objevit a psovod se učí, jak psa správně vést. Výsledkem této práce je zaběhnutý celý parkur o zpravidla 20 překážkách v co nejkratším možném čase a bez chyby. Pes startuje na parkuru, který nikdy před tím neviděl a spoléhá na psovoda, jak ho dokáže vést. Psovod má většinou maximálně 10 minut na to, aby se sled jednotlivých překážek naučil
Psi běhají ve třech velikostních kategoriích (S - small, M- medium a L - large) podle výšky v kohoutku a ve čtyřech výkonnostních kategoriích A0, A1. A2 a A3 - podle obtížnosti parkuru. V kategorii A0 mohou starovat začátečníci, kteří si to chtějí jen tak vyzkoušet, v A3 běhají nejzkušenější závodníci. Ti nejlepčí mohou docílit titulu A3 Šampion.

Zajímavostí je, že podobně jako na výstavách existují i v agility národní a mazinárodní šampionáty a čekatelství. Ekvivalentem je CACag a CACIag. Tyto tituly je možné udělit pouze psům s průkazem původu.

Erik není můj první pes, se kterým trénuji agility. Agility jsem objevila také náhodou, ani už nevím jestli jsem se o tomto sportu dočetla v časopise nebo na internetu. Začala jsem trénovat někdy na konci roku 2011, kdy byly Šónovi, mému prvnímu Bišonkovi necelé 4 roky. V případě Šóna jsem si nebyla jistá, zda ho různé přeskoky, proskoky, tunely, houpačky a kladiny budou bavit a zda bude chtít ochotně plnit moje povely. Šón má svou hlavu a poznala jsem, že když ho něco nebaví, nebude to dělat. Dlouho jsem hledala, na co ho vlastně motivovat. Někteří psi mají svoji oblíbenou hračku, pro kterou udělají cokoli. Šón svoji oblíbenou hračku nikdy neměl. Za míčkem ho bavilo běhat jen ve štěněcím věku a to jenom chvilku. Hračka ho velmi rychle omrzela. Pamlsky, které mu jednou chutnaly mu podruhé chutnat přestaly. Se Šónem jsme trénovali asi tak 2 roky a absolvovali několik neoficiálních závodů, než jsme byli nuceni parkur definitivně opustit z důvodu zdravotního hendikepu Šóna. Tento zlom nastal ve chvíli, kdy se nám začínalo více dařit, našli jsme společnou řeč a kdy už jsem chtěla zkusit startovat v kategorii A1. Dlouhé 3 roky jsem čekala, až se budu natěšená moci k agilitám vrátit, zatímco jsem se snažila Šóna všemožně léčit a vrátit mu zrak. Bohužel nám štěstí nepřálo, tak si dnes užívá psího důchodu.

Na agility parkur jsem se vrátila až se svým druhým Bišonkem Erikem. Eriček má úplně jinou povahu než Šón. Je více temperamentní, snadno se motivuje miluje běh a aportování míčku. Začali jsme trénovat u stejné trenérky jako se Šónem, jenže to jaksi nebylo ono. Místo zlepšování nastala stagnace, ne-li opak. Erik byl nesoustředěný, odbíhal z parkuru a zdálo se, že ho to snad i přestává bavit. A když jsem se ještě ke všemu dověděla tu "úžasnou radu", že jsem si měla pořídit na agility spíše nějaké ovčácké nebo jiné pracovní plemeno, a že Bišon je na tohle nevhodný, věděla jsem, že je ten správný čas jít o dům dál a hledat nového trenéra. A tím bych chtěla navázat na Lenku, jak moc důležité jsou právě ty správné začátky. Agility nejsou jen překážky, to je až to další. Při tomto sportu jste vy a váš pes TÝM a bez vzájemné komunikace to prostě nejde a ta se právě trénuje všude možně i mimo parkur. Děkuji Lence, že mě v červnu loňského roku přivedla na jeden intenzivní trénink k výborné trenérce a kde jsme se dověděli, že v podstatě neumíme NIC!!! Takže jsme začali s obíháním barelů, stromů atd. tedy úplně od začátku (nic jiného jsem v té době, v 7 měsíci těhotenství, ani nemohla). Se Šónem i Erikem jsme do té doby prostě "nějak běhali" a já neuměla tu výše zmiňovanou řeč těla. Všechno jsem se začala učit znovu a správně, pozice špiček nohou, pozice ramen, správné vedení rukou... Kolikrát jsem měla problém sama se sebou, zkoordinovat svoje pohyby (což mám vlastně dosud), natož tohle ještě zvládat v rychlosti. Přestala jsem na něj řvát povely, kterým stejně nerozuměl a vida! Erik se najednou začal více soustředit a začal i zrychlovat... a já narazila na další problém - musím zrychlit také JÁ! V současné době trénujeme pod vedením několika trenérek, účastníme se intenzivních tréninků a agility táborů a již jsme zkusili i nějaký ten neoficiální závod, stále v kategorii začátečníci, protože ani po necelém roce, kdy jsme začali se správnou technikou, neumíme všechny překážky. Pracujeme hlavně na nácviku zónových překážek a slalomu. Erička i mě to moc baví, na každý trénink se těšíme a Erik tam vybije svoji energii.